8. DEN ČT 30.4.
Pro lepší přehled jsem se rozhodla, že budu vkládat naše zážitky po týdnech, ať je to přehlednější.
Na ráno jsme si poprvé nařídili budíka na sednou, aby jsme vše v klidu stihli. Motel byl tentokrát se snídaní - připravili jsme si tam "domácí" vafle v takovém supr vaflovači, hezky s javorovým sirupem - celkem změna. Na Devátou už jsme parkovali před VC v PETROGLYPH NM - kde nás čekala asi 3,5km dlouhá trasa, kde jsme mohli vidět spoustu indiánských maleb na skalách. Emču úžasně bavilo jejich hledání - v celém parku jich je asi 20 000, na naší trase jsme jich měli možnost zhlédnout asi 300, ale nejspíš s dalekohledem, ale i tak opět úžasný zážitek.
V polovině cesty malá pauzička.
Po vyplnění pracovního sešitu, zpět do VC a pak přesun do INDIAN PUEBLO CULTURAL CENTER - muzeum, které spravují samotní indiáni a v kterém je možnost dovědět se vše o 19 indiánských kmenech - jejich kultuře a tradicích - jediné takové muzeum v Novém Mexiku. Samotný vstup do muzea je pěkný.
Po prohlídce muzea jsme měli v plánu navštívit další přírodní park Kasha Katuwe cca 1hod na sever od Albuqurqe, jenže nám od rána blikal nápis v autě " CHANGE OIL", takže asi po 20 min hovoru s pánem na helpdesku, kde to bylo více méně o tom "prosím vydržte", nás nanavigovali na místní letiště, kde je také ta samá autopůjčovna, s tím že nám dají nový vůz - paráda! Takže zabitá zhruba hodina, protože přeskládat auto, které se za týden stalo naším domovem, byla opravdu fuška, ale jinak samotná výměna aut trvala cca 3 min. V podstatě - co se stalo, hmmm, ťuk ťuk do počítače a pak už jen, na místě XY si vezměte auto. Takže jsme vyměnili Dodge za Chrysler. Vpravo naše staré, vlevo již nové - SPZ z Floridy jsme vyměnili za SPZ Massachusetts - celkem vtipné. Prostě v USA se jezdí křížem krážem.
Po 13hod opustili letiště Albuquerqe a vydali se na sever do Santa Fe, cestou oběd u meka a pak již předem vybraný motel 6 skoro v samém centru Santa Fe. Po krátké pauze jsme se pěšky vydali na prohlídku centra a bylo se na co koukat. Osobití architektura města, je tu vidět na každém kroku.
Stejně taky New Mexico Capitol, který byl dříve stejný jako ostatní v jiných státech (bílá budova s kupolí), nechali zbourat a postavili nový dle místních tradic (jen nevím v kterém roce to bylo)
Dovnitř nás poslal pán z VC - prý jsou uvnitř skvosty za cca 5mil dolarů - a opravdu - tady se musí zákony státu vytvářet úplně sami. Zdi jsou zde doslova plné fotek, maleb apod a navíc tu ještě byla dodatečná výstava obrazů.
Pak už jsme pokračovali dále do centra a jenom se kochali.
Centrum města je doslova nabité krámky se suvenýry - nejčastěji indiánskými šperky, ale i obrazy - chtěli jsme zde rozšířit naši sbírku, ale při místních cenách jsme to vzdali a tak jsme aspoň těm našim andílkům koupili šatičky - Emička si je hned musela obléci.
Před sedmou jsme se vrátili na pokoj, pak jsme naskákali do auta, sjeli do našeho oblíbeného Walmartu doplnit zásoby a po večeři hajdy na kutě. Zítra spíme v kempu, takže další info za 2 dny z Colorado Springs - zítra se loučíme s Novým Mexikem a přesouváme se na sever do Colorada - zatím se držíme plánu, ale předpověď počasí nám teď plány asi trochu nabourá - v mém vytouženém parku Rocky Mountains jsou bouřky, sněží apod., takže uvidíme jak vše vlastně dopadne. ale je ještě čas, máme tam být až v Ne.
9. DEN PÁ 1.5.
Po snídani a ranní sprše jsme kolem 9 vyrazili směr Bandelier NM (ten jsem měla vplánu navštívit v rámci mého původního okruhu, a pak už ne, ale nakonec jsme se rozhodli, že ho přece jen navštívíme a odpustíme si návštěvu Taos pueblo, kde ještě dnes žijí indiáni a kasirují za návštěvu šílené peníze) Cestou do Bandelier jsme si stihli zajet na vyhlídku na řeku Rio Grande.
Před 11 jsme dorazili do Bandelier, posilnili se na cestu a vyrazili na 1 míli dlouhou okružní trasu, která nás seznámila, jak se zde usídlili a žil pueblanští předci - usadili se zde zhruba ve 13 stol. Vzali jsme si brožurku s mapkou a Neli to vše měla na povel. Jen pro představu - pohybujeme se zde ve výšce cca 1850 m.n.m.
Trasa nás zavedla přímo ke skalám, kde si chráněni před větrem a v zimě vystaveni odpolednímu slunci, indiáni svá obydlí vystavěli.
Žili téměř v miniaturních místnůstkách, do kterých jsme se mohli i my podívat.
Jejich obydlí měla až tři patra - ve skalách jsou dnes již vidět jen díry po trámech.
Důležitým faktorem proč tu indiáni zůstali byla přítomnost nevysychajícího potoka, tj. celoroční přísun vody, což v oblastech, kde jsme se zatím pohybovali určitě běžné není.
V polovině cesty ještě svačinka a pak hurá na oběd.
Zatímco taťka vařil, holky měly opět napilno.
Zhruba ve 2 odpoledne jsme opustili toto krásné místo a vydali se za hranice státu Nové Mexiko (které nás opravdu okouzlilo) směrem na sever do státu Colorado. Tam nás počasí nepřivítalo zrovna příznivě.
Cestou jsme viděli blesky, písečné bouře a vítr s námi v autě házel ze strany na stranu- v tomto počasí jsme začali řešit zda pokračovat v cestě do dalšího národního parku a spát ve stanu nebo operativně hledat po cestě motel. Nakonec jsme zvolili 1. variantu a jeli vstříc těmto nádherným horám, na jejichž úpatí jsme někde měli stanovat.
Zhruba po 6-té hod večer jsme vjeli do národního parku. Tady to mají vychytané - kůl o průměru přesně na foťák, aby se návštěvníci mohli sami takhle krásně vyfotit - to hnědé za námi jsou již ty obří písečné duny.
Cestou do kempu -impozantní pohled.
A konečně srnky v takovém záběru, který tu mohu publikovat.
Když jsme zjistili, že počasí tu panuje celkem příjemné a že teplota je zhruba kolem 10C, přišlo další zklamaní - všech zhruba 80 stanovacích míst obsazeno! Pátek večer a do nejbližšího městečka min 50km. Párkrát jsme objeli kemp, já se poptala pár lidí a nakonec jsme ukecala rangera, že nás nechal spát na stanovišti (celkem asi 4 v kempu) která jsou vyhrazena pro handicapované. Takže super, asi v 18:30 máme vlastní místo na kempování - holky nadšené.
Taťka s Emičkou postavili stan, pak nám taťka uvařil k večeři těstoviny se sýrovou omáčkou a tím jsme završili dnešní a pro nás s Pavlem významný den - právě dnes jsme spolu již dlouhých, ale krásných 13 let - za odměnu jsem dnes dostala teplý oběd i večeři a na oplátku jsem vybrala toto krásné místo na spaní s výhledem lepším než kdejaký 5* hotel. Až ráno jsme zjistili, že jsme nocovali v nadmořské výšce 2500 m.n.m.
Ještě na okraj, naše dosavadní setkání s někým kdo má něco společného s ČR proběhlo až dnes - ráno u rio grande nás fotil amík, který prováděl nějaké geologické výzkumy v českém ráji, pak Pavel potkal Američanku, jejíž dcera studuje v Praze a nakonec jsme v kempu bydleli vedle amíka, který dělal 3 roky v Praze pastora a jeho syn se tam narodil - toť vše.
10. DEN SO 2.5.
Ranní výhled na duny, sluncem zalité a zasněžené hory a Emička, která je již připravena sbírat kolíky.
K snídani čoko muffiny a kakao, dobalit věci a hurá do dun.
Nemilé překvapení nás chystalo kousek za parkovištěm, kde jsme zjistili, že abychom se dostali k dunám, musíme přebrodit Medano Creek o teplotě cca 5C - takže děti na ramena, boty do ruky a hurá na věc.
No ale stálo to za to - holky si to opět užily a my se mohli kochat - white sands bylo úžasné, ale tady ty velké duny měly taky něco do sebe, obzvlášť ty výhledy na zasněžené hory.
A podívejte se taky s námi támhle na tu obrovskou dunu.
Poslední rozlučka s dunami a je čas vydat se zase dál.
Tentokrát se Emička rozhodla, že potok přebrodí sama a k našemu velkému údivu jí ta voda přišla skoro ještě příjemná (na rozdíl ode mě)
Naše další zastávka byla opět více na sever téměř v samém srdci Colorada. Cestou tam jsme jeli obleženi zasněženými horami.
A cíl naší cesty - Pikes Peak - 4301 m.n.
Tato hora patří k nejznámějším v Coloradu a je přezdívána hora ameriky, pro nádherné výhledy do okolí a asi především pro to, že se na ni dá vyjet autem - samozřejmě za tučný poplatek a tak i my jsme vyrazili.
Celá trasa má délku 19 mil, u pokladny jsme se dozvěděli, že je zprovozněno pouze 17 mil, zbytek je stále ještě zasněžen a že máme dávat pozor, protože je dosti nepříznivé počasí a můžeme být kdykoliv upozorněni abychom se okamžitě vrátili zpět, tak jsme jen doufali, že počasí vydrží.
A takhle jsme stoupali vzhůru.
Nakonec jsme skončili téměř přesně na hranici 4000 m.n.n ! To nikdo z nás ještě nebyl takhle vysoko. Cca 4,5C, vítr ale výhled parádní.
Shodli jsme se, že to stálo za to a ujíždějíce sněhové vánici jsme jeli vstříc našemu motelu v Colorado Springs. Cestou dolů jsme museli dokonce 3 krát stavět, kvůli brzdám - jednou dokonce povinně - asi v 1/3 cestou dolů je stanice, kde přeměřují teploty brzd -my neprošli a tak jsme měli povinnou 10 min přestávku, pak jsme pro jistotu ještě 2x stavěli sami a brzdy pěkně smrděly.
Ani jsme netušili, že z motelu budeme mít tuto horu jako na dlani.
Další den utekl jako voda a my jsme před chvíli museli naplánovat naše další putování. Jak jsem avizovala, předpověď počasí nám nepřeje, stanovat za bouřky, pravděpodobně na sněhu, v teplotách lehce nad nulou a ve výšce opět kolem 2500 m.n.m. jsme vzdali. A pobyt v rocky mountains - parku na který jsem se asi nejvíce těšila, tak omezíme na jediný den. A ten nám asi ještě proprší, ale uvidíme, třeba se na nás usměje štěstí.
11. DEN NE 3.5.
Tak takhle hezky naši andílci spinkají:
Návštěvníkům je umožněno prohlídnout si jen malou část této akademie, asi nejzajímavější je Cadet chapel, ke které jsme se vydali krátkou procházkou kde nás překvapili tito návštěvníci:
Cadet chapel vystavěna v AIR FORCE stylu:-)
Jelikož byla neděle a 10hod probíhala zde mše resp dvě - kaple má dvě části - vrchní je protestanská a spodní část je katolická (ty jsme navštívili), a navíc dole mají prostor jak židi tak i budhisti.
Foto před kaplí
Pohled na výukový areál včetně kaple.
Jinak tu studenti mají vlastní stadion, mohou tu provozovat snad všechny sporty včetně vlastního golfového hřiště a mohou tu studovat kromě letectví snad taky úplně všechno včetně historie, psychologie, biologie apod.
Potom jsme se posunuli o pár desítek mil na sever do městečka Castle rock, kde je obří outlet centrum a kde jsme si pěkně nakoupili, ceny nejsou takové jak jsme čekali, ale i přesto máme moc pěkné věci. Bohužel absolutně nevedou něco jako bundy - prostě bude léto tak budeme prodávat trička, kraťasy a šaty.
Po nákupech jsme pokračovali dále na sever - směr Rocky Mountains. Nebe se pěkně zatáhlo.
V Boulderu, kde jsme brali benzín už lilo jako z konve.
Po 4 odpol jsme už byly v podstatě v Rocky Mountains - když jsme dorazili do Estesparku, kde jsme měli zamluvený hotel - nebe se protrhalo a tak jsme se nakonec rozhodli, že si ještě do hor zajedeme - konkrétně na Trail Ridge Road, po které se od 22.5. dá přejet celý park napříč je to asi TOP silnice v Coloradu. Těsně po vjezdu do parku jsme opět narazili na jeleny.
Fotili jsme jak diví, to jsme netušili že za další kilometr na ně budeme muset koukat nedobrovolně několik minut než se uráčí překráčet silnici.
Hned poté se nám už naskytli nádherné výhledy na okolní hory.
A někde tam dole pod štíty hor jsme měli původně stanovat - takto vypadá místo naprosto idylicky.
A "vrcholové" foto z místa Many Park Curves - což je místo kam se touto cestou dá maximálně vyjet - 2938 m.n.m.
A pak už zpět dolů trochu jinou trasou. Výhledy úžasné, ale při odjezdu už se to tam začínalo zase honit.
Po 6 hod jsme se ubytovali a zjistili, že v hotelu je i bazén a výřivka a tak jsme s holkama vyrazili - bylo to příjemné a nikdo tam nebyl. Předpověď na zítra - dopoledne zataženo a přeháňky, odpol bouřky - jí doufám ,že to bude jako dnes odpoledne - prostě paráda.
12. DEN PO 4.5.
Dneska jsme vstali opět kolem půl osmé a hned šli na snídani, opět jsme si dali vafle a taky toasty s Philadelphií - ze snídaní tu chodíme opravdu nasnídaní, což si z našich minulých cest moc nepamatujeme. Po deváté ráno, už jsem zjistila možnosti výletů ve VC a mohli jsme vyrazit.
Naše první zastávka Sprague Lake - cca 1km okolo jezera. Lehce poprchávalo, okolní hory skryté v mracích, ale aspoň nelilo jako z konve jako ráno když jsme vstávali.
Naše malá šikovná turistka.
Pro přejezd k dalšímu jezeru jsme Neli ani nevyndali ze sedačky, dala jsem si ji k sobě dopředu i se sedačkou a Neli vesele spala dál. Další zastávka o pár km dále - Bear Lake (2880m.n.m.).
I tady jsme se vydali okolo jezera, opět cca 1km - tentokrát už ale z větší části po sněhu.
Bohužel výhledy na okolní hory nebyly nijak valné, ale alespoň už ani nemrholilo. Cestou zpět jsem si už sama došla asi 1km k dalšímu jezeru - Nymph Lake (2960m.n.m.).
Neli se mezitím probudila a Emička opět vyplnila sešítek s úkoly a tak jsem se zastávali ve VC pro odznáček.
Zrovna tenhle kousek stál asi jen 2 m od silnice.
Další zastávka Lily Lake, kde Pavel připravil oběd, bohužel za mírného deště.
Taky jsme měli nezvaného hosta, resp Neli z okolních malých veverek byla přímo nadšena.
Stihli jsem se rychle naobědvat, nasedli do auta a jeli směrem na jih -počasí se viditelně zhoršilo. Takto jsme jeli minimálně hodinu - nebylo vidět ani na krok, natož na okolní tří a čtyřtisícovky.
Cestou jsme minuli ještě tuto "historic landmark"
Po další hodině, jsme dojeli k cíli našeho dnešního dne - městečko Frisco. Konečně pořádné výhledy.
A toto je náš výhled z okna.
Po zabydlení jsme si dojeli do Safeway (hypermarket) pro kuřátko a salát coleslaw k večeři, doplnili zásoby. Teď už ještě naplánujeme další dny a jdeme spát. Zítra spíme ve stanu, takže se ozvu až za 2 dny.
Ještě malá rekapitulace, protože máme za sebou v podstatě polovinu pobytu - ujeli jsme cca 4000km, navštívili jsme 6 národních parků a 6 národních monumentů a Emička má spoustu odznáčků, takže je již mnohonásobný ranger. Vše jde téměř tak jak má, počasí bohužel neovlivníme.
13. DEN ÚT 5.5.
Tak vše nakonec dopadlo úplně jinak, ráno jsme vstali, měli v motelu snídani - ta tentokrát nic moc, ale najedli jsme se a vyrazili na cestu. Počasí vypadalo idylicky - měli jsme to 4 hod do našeho cíle.
Cestou po této krásné tzv "scenic byway" jsme projížděli městem Leadville - nejvýše položené město v USA (3094m.n.n) Hned při příjezdu mě zaujala tato úžasná půjčovna lyží.
Město se nám moc líbilo.
Pokračovali jsme dále a ouvej, počasí se začalo dle předpovědi měit.
Nakonec nás cesta zavedla na Monarch pass ( 3448m.n.m.), kudy prochází kontinentální rozhraní a kde byla přesná nula resp 32F a široko dalek jen samé mraky.
Cestou dolů se začalo trochu vyjasňovat a tak jsem doufala ve změnu počasí. Nicméně pořád pršelo a když jsme před druhou dorazili do národního parku Black Canyon of the Gunnison, dozvěděla jsem se, že lépe už nebude. Ale vidět bylo a tak jsme se autem vydali na okružní cestu s tím, že si nějakou tu túru tady uděláme.
Sotva jsme ale udělali pár fotek a pak si dali konečně oběd autě, tak nás obklopila taková mlha, že nebylo vidět na krok a tak jsme čekali a čekali a nakonec to otočili zpět do VC, které je o dost níže, trošku se rozjasnilo, ale pořád pršelo a tak jsme jen vyběhli z auta udělat pár fotek a aspoň něco z té krásy vidět.
Po cestě jsem ještě stihla nafotit pár kytiček - ty byly nádherné v tom dešti - všude to krásně vonělo a řeka dole v kaňonu pěkně hučela.
Ve VC nás čekalo rozhodnutí - co dál? Měli jsme tu spát v kempu a užít si tu krásné odpoledne, ale tady nebylo teď co dělat a ubytování v hotelu o 3hod dále bylo zamluveno až na další den, nakonec mi rangerka pomohla - zavolala jsem do hotelu zda můžeme vyměnit pokoj ze zítra na dnešek - tam my to zamítli ale prý mají volno takže můžeme dorazit ale musíme zaplatit za obě noci. Tak jsem se s nimi rozloučila, protože to jsme nechtěli, tak jsme řešili dál, ale nakonec jsme si řekli, že lépe jet za deště další 3hodiny a věřit v lepší zítřky než tratit čas poblíž kaňonu v jiném motelu a nevidět stejně nic, takže znova telefonát do motelu, že tedy přijedeme a zůstaneme 2 noci.
Cesta i přes nepřízeň počasí byla nádherná.
Takže dnešní den jsme vlastně proseděli celý v autě a vy si říkáte co chudáci holky, tak tady je malá ukázka jak to zvládá Neli.
Naprosto v pohodě:-) Emička to samé. Dnes jsem viděli snad tisíce koní a krav - colorado je pro ranche jak dělané, takže bylo i pro holky na co koukat.
V sedm večer jsme konečně dorazili do motelu a díky mým úžasným komunikačním schopnostem a mé známé ukecanosti se mi podařilo obměkčit 3 stávající pracovníky motelu včetně manažerky a podařilo se mi je ukecat, že tu nemusíme setrvat 2 noci, ale jen tu dnešní a operativně jsem změnila trasu, protože máme den k dobru, takže najedeme asi o pár set mil něco navíc. Každopádně zítra snad už budeme spát v kempu (to už bude Arizona a tam je výrazně tepleji a žádné čtyřtisícovky okolo) a máme se zase na co těšit, program jako vždy nabitý.
14. DEN ST 6.5.
Vstáváme cca kolem 7hod, pak klasika snídaně, koupání, balení a kolem 9hod jsme ve VC v národním parku MESA VERDE. Je to park, kde jsou dochovány pravděpodobně největší skalní obydlí pueblanských předků. Parkem vede asi 20mil dlouhá trasa - my jsme ji celou projeli a naší první zastávkou byl Spruce Tree House - jediný komplex kam lze jít bez průvodce a člověk nemusí zdolávat několik žebříků. Je t ve výšce přes 2100 m.n.m. a měli jsme cca 11C.
Dále jsme se vydali po Mesa TOP loop - cca 10km okruh - s výhledy na spoustu dalších atrakcí a taky kytiček.
Další vyhlídka na Square Tower House.
Ale asi nejznámější obydlí je tzv Cliff Palace - a je to opravdu palác - člověk se vůbec diví jak tam mohli takhle žít.
Tento park byla naše poslední zastávka v Coloradu. Pak jsme si zajeli na celkem unikátní místo - jako je pro evropany znám nultý poledník v Greenwich v Londýně, američani zase mají Four Corners, místo kde se potkávají hranice 4 států (nikde jinde v USA to není) - Colorado, New Mexico, Utah a Arizona. Na fotce jsme každý v jiném státě:-)
A pak už jsme se vydali na chvíli do Utahu do MONUMENT VALLEY. Cestou tam tento jsme viděli tento krásný mexický kloubouk, neboli Mexican Hat.
A konečně katalogové foto našeho "domova"
Ještě klasika z Forresta Gumpa.
A rodinné foto.
Monument Valley v samém srdci Navažského národa nás s Pavlem tak okouzlilo, že jsme se rozhodli podívat se na ně po 6 letech znovu - zvládli jsme to přesně o 6 let a 5 dní později.
Tady je škoda slov, je to prostě nádhera. V šest večer už byl ale čas posunout se dál na jih. Cestou jsme netušili zda budeme ve stanu moknout nebo ne. Honilo se to všelijak.
Nakonec jsme viděli i parádní duhu.
A v 8 večer máme i kde spát a poslední karimatka je připravena. Spíme přímo v národním monumentu Canyon De Chelly.
9. DEN PÁ 1.5.
Po snídani a ranní sprše jsme kolem 9 vyrazili směr Bandelier NM (ten jsem měla vplánu navštívit v rámci mého původního okruhu, a pak už ne, ale nakonec jsme se rozhodli, že ho přece jen navštívíme a odpustíme si návštěvu Taos pueblo, kde ještě dnes žijí indiáni a kasirují za návštěvu šílené peníze) Cestou do Bandelier jsme si stihli zajet na vyhlídku na řeku Rio Grande.
Neli se musela přesvědčit, jestli tam jsou nebo nejsou rybičky.
Před 11 jsme dorazili do Bandelier, posilnili se na cestu a vyrazili na 1 míli dlouhou okružní trasu, která nás seznámila, jak se zde usídlili a žil pueblanští předci - usadili se zde zhruba ve 13 stol. Vzali jsme si brožurku s mapkou a Neli to vše měla na povel. Jen pro představu - pohybujeme se zde ve výšce cca 1850 m.n.m.
Trasa nás zavedla přímo ke skalám, kde si chráněni před větrem a v zimě vystaveni odpolednímu slunci, indiáni svá obydlí vystavěli.
Žili téměř v miniaturních místnůstkách, do kterých jsme se mohli i my podívat.
Jejich obydlí měla až tři patra - ve skalách jsou dnes již vidět jen díry po trámech.
Důležitým faktorem proč tu indiáni zůstali byla přítomnost nevysychajícího potoka, tj. celoroční přísun vody, což v oblastech, kde jsme se zatím pohybovali určitě běžné není.
V polovině cesty ještě svačinka a pak hurá na oběd.
Zatímco taťka vařil, holky měly opět napilno.
Zhruba ve 2 odpoledne jsme opustili toto krásné místo a vydali se za hranice státu Nové Mexiko (které nás opravdu okouzlilo) směrem na sever do státu Colorado. Tam nás počasí nepřivítalo zrovna příznivě.
Cestou jsme viděli blesky, písečné bouře a vítr s námi v autě házel ze strany na stranu- v tomto počasí jsme začali řešit zda pokračovat v cestě do dalšího národního parku a spát ve stanu nebo operativně hledat po cestě motel. Nakonec jsme zvolili 1. variantu a jeli vstříc těmto nádherným horám, na jejichž úpatí jsme někde měli stanovat.
Zhruba po 6-té hod večer jsme vjeli do národního parku. Tady to mají vychytané - kůl o průměru přesně na foťák, aby se návštěvníci mohli sami takhle krásně vyfotit - to hnědé za námi jsou již ty obří písečné duny.
Cestou do kempu -impozantní pohled.
A konečně srnky v takovém záběru, který tu mohu publikovat.
Když jsme zjistili, že počasí tu panuje celkem příjemné a že teplota je zhruba kolem 10C, přišlo další zklamaní - všech zhruba 80 stanovacích míst obsazeno! Pátek večer a do nejbližšího městečka min 50km. Párkrát jsme objeli kemp, já se poptala pár lidí a nakonec jsme ukecala rangera, že nás nechal spát na stanovišti (celkem asi 4 v kempu) která jsou vyhrazena pro handicapované. Takže super, asi v 18:30 máme vlastní místo na kempování - holky nadšené.
Taťka s Emičkou postavili stan, pak nám taťka uvařil k večeři těstoviny se sýrovou omáčkou a tím jsme završili dnešní a pro nás s Pavlem významný den - právě dnes jsme spolu již dlouhých, ale krásných 13 let - za odměnu jsem dnes dostala teplý oběd i večeři a na oplátku jsem vybrala toto krásné místo na spaní s výhledem lepším než kdejaký 5* hotel. Až ráno jsme zjistili, že jsme nocovali v nadmořské výšce 2500 m.n.m.
Ještě na okraj, naše dosavadní setkání s někým kdo má něco společného s ČR proběhlo až dnes - ráno u rio grande nás fotil amík, který prováděl nějaké geologické výzkumy v českém ráji, pak Pavel potkal Američanku, jejíž dcera studuje v Praze a nakonec jsme v kempu bydleli vedle amíka, který dělal 3 roky v Praze pastora a jeho syn se tam narodil - toť vše.
10. DEN SO 2.5.
Ranní výhled na duny, sluncem zalité a zasněžené hory a Emička, která je již připravena sbírat kolíky.
K snídani čoko muffiny a kakao, dobalit věci a hurá do dun.
Nemilé překvapení nás chystalo kousek za parkovištěm, kde jsme zjistili, že abychom se dostali k dunám, musíme přebrodit Medano Creek o teplotě cca 5C - takže děti na ramena, boty do ruky a hurá na věc.
No ale stálo to za to - holky si to opět užily a my se mohli kochat - white sands bylo úžasné, ale tady ty velké duny měly taky něco do sebe, obzvlášť ty výhledy na zasněžené hory.
A podívejte se taky s námi támhle na tu obrovskou dunu.
Poslední rozlučka s dunami a je čas vydat se zase dál.
Tentokrát se Emička rozhodla, že potok přebrodí sama a k našemu velkému údivu jí ta voda přišla skoro ještě příjemná (na rozdíl ode mě)
Naše další zastávka byla opět více na sever téměř v samém srdci Colorada. Cestou tam jsme jeli obleženi zasněženými horami.
A cíl naší cesty - Pikes Peak - 4301 m.n.
Tato hora patří k nejznámějším v Coloradu a je přezdívána hora ameriky, pro nádherné výhledy do okolí a asi především pro to, že se na ni dá vyjet autem - samozřejmě za tučný poplatek a tak i my jsme vyrazili.
Celá trasa má délku 19 mil, u pokladny jsme se dozvěděli, že je zprovozněno pouze 17 mil, zbytek je stále ještě zasněžen a že máme dávat pozor, protože je dosti nepříznivé počasí a můžeme být kdykoliv upozorněni abychom se okamžitě vrátili zpět, tak jsme jen doufali, že počasí vydrží.
A takhle jsme stoupali vzhůru.
Nakonec jsme skončili téměř přesně na hranici 4000 m.n.n ! To nikdo z nás ještě nebyl takhle vysoko. Cca 4,5C, vítr ale výhled parádní.
Shodli jsme se, že to stálo za to a ujíždějíce sněhové vánici jsme jeli vstříc našemu motelu v Colorado Springs. Cestou dolů jsme museli dokonce 3 krát stavět, kvůli brzdám - jednou dokonce povinně - asi v 1/3 cestou dolů je stanice, kde přeměřují teploty brzd -my neprošli a tak jsme měli povinnou 10 min přestávku, pak jsme pro jistotu ještě 2x stavěli sami a brzdy pěkně smrděly.
Ani jsme netušili, že z motelu budeme mít tuto horu jako na dlani.
Další den utekl jako voda a my jsme před chvíli museli naplánovat naše další putování. Jak jsem avizovala, předpověď počasí nám nepřeje, stanovat za bouřky, pravděpodobně na sněhu, v teplotách lehce nad nulou a ve výšce opět kolem 2500 m.n.m. jsme vzdali. A pobyt v rocky mountains - parku na který jsem se asi nejvíce těšila, tak omezíme na jediný den. A ten nám asi ještě proprší, ale uvidíme, třeba se na nás usměje štěstí.
11. DEN NE 3.5.
Tak takhle hezky naši andílci spinkají:
Ráno jsme si po probuzení zašli na snídani - opět jsme měli vafle s javorovým sirupem a holky nějaké čoko donuty. Potom jsme zabalili, jeli do Walmartu doplnit zásoby a pak vyrazili sem:
Návštěvníkům je umožněno prohlídnout si jen malou část této akademie, asi nejzajímavější je Cadet chapel, ke které jsme se vydali krátkou procházkou kde nás překvapili tito návštěvníci:
Cadet chapel vystavěna v AIR FORCE stylu:-)
Jelikož byla neděle a 10hod probíhala zde mše resp dvě - kaple má dvě části - vrchní je protestanská a spodní část je katolická (ty jsme navštívili), a navíc dole mají prostor jak židi tak i budhisti.
Foto před kaplí
Pohled na výukový areál včetně kaple.
Jinak tu studenti mají vlastní stadion, mohou tu provozovat snad všechny sporty včetně vlastního golfového hřiště a mohou tu studovat kromě letectví snad taky úplně všechno včetně historie, psychologie, biologie apod.
Potom jsme se posunuli o pár desítek mil na sever do městečka Castle rock, kde je obří outlet centrum a kde jsme si pěkně nakoupili, ceny nejsou takové jak jsme čekali, ale i přesto máme moc pěkné věci. Bohužel absolutně nevedou něco jako bundy - prostě bude léto tak budeme prodávat trička, kraťasy a šaty.
Po nákupech jsme pokračovali dále na sever - směr Rocky Mountains. Nebe se pěkně zatáhlo.
V Boulderu, kde jsme brali benzín už lilo jako z konve.
Po 4 odpol jsme už byly v podstatě v Rocky Mountains - když jsme dorazili do Estesparku, kde jsme měli zamluvený hotel - nebe se protrhalo a tak jsme se nakonec rozhodli, že si ještě do hor zajedeme - konkrétně na Trail Ridge Road, po které se od 22.5. dá přejet celý park napříč je to asi TOP silnice v Coloradu. Těsně po vjezdu do parku jsme opět narazili na jeleny.
Fotili jsme jak diví, to jsme netušili že za další kilometr na ně budeme muset koukat nedobrovolně několik minut než se uráčí překráčet silnici.
Hned poté se nám už naskytli nádherné výhledy na okolní hory.
A někde tam dole pod štíty hor jsme měli původně stanovat - takto vypadá místo naprosto idylicky.
A "vrcholové" foto z místa Many Park Curves - což je místo kam se touto cestou dá maximálně vyjet - 2938 m.n.m.
A pak už zpět dolů trochu jinou trasou. Výhledy úžasné, ale při odjezdu už se to tam začínalo zase honit.
Po 6 hod jsme se ubytovali a zjistili, že v hotelu je i bazén a výřivka a tak jsme s holkama vyrazili - bylo to příjemné a nikdo tam nebyl. Předpověď na zítra - dopoledne zataženo a přeháňky, odpol bouřky - jí doufám ,že to bude jako dnes odpoledne - prostě paráda.
12. DEN PO 4.5.
Dneska jsme vstali opět kolem půl osmé a hned šli na snídani, opět jsme si dali vafle a taky toasty s Philadelphií - ze snídaní tu chodíme opravdu nasnídaní, což si z našich minulých cest moc nepamatujeme. Po deváté ráno, už jsem zjistila možnosti výletů ve VC a mohli jsme vyrazit.
Naše první zastávka Sprague Lake - cca 1km okolo jezera. Lehce poprchávalo, okolní hory skryté v mracích, ale aspoň nelilo jako z konve jako ráno když jsme vstávali.
Naše malá šikovná turistka.
Ta druhá šikulka to během procházky zalomila. Panovalo příjemných 5C a čerstvý vzduch udělal své.
Pro přejezd k dalšímu jezeru jsme Neli ani nevyndali ze sedačky, dala jsem si ji k sobě dopředu i se sedačkou a Neli vesele spala dál. Další zastávka o pár km dále - Bear Lake (2880m.n.m.).
I tady jsme se vydali okolo jezera, opět cca 1km - tentokrát už ale z větší části po sněhu.
Bohužel výhledy na okolní hory nebyly nijak valné, ale alespoň už ani nemrholilo. Cestou zpět jsem si už sama došla asi 1km k dalšímu jezeru - Nymph Lake (2960m.n.m.).
Neli se mezitím probudila a Emička opět vyplnila sešítek s úkoly a tak jsem se zastávali ve VC pro odznáček.
Cestou z parku se s námi ještě rozloučili srnky a jeleni.
Zrovna tenhle kousek stál asi jen 2 m od silnice.
Taky jsme měli nezvaného hosta, resp Neli z okolních malých veverek byla přímo nadšena.
Stihli jsem se rychle naobědvat, nasedli do auta a jeli směrem na jih -počasí se viditelně zhoršilo. Takto jsme jeli minimálně hodinu - nebylo vidět ani na krok, natož na okolní tří a čtyřtisícovky.
Cestou jsme minuli ještě tuto "historic landmark"
Po další hodině, jsme dojeli k cíli našeho dnešního dne - městečko Frisco. Konečně pořádné výhledy.
A toto je náš výhled z okna.
Ještě malá rekapitulace, protože máme za sebou v podstatě polovinu pobytu - ujeli jsme cca 4000km, navštívili jsme 6 národních parků a 6 národních monumentů a Emička má spoustu odznáčků, takže je již mnohonásobný ranger. Vše jde téměř tak jak má, počasí bohužel neovlivníme.
13. DEN ÚT 5.5.
Tak vše nakonec dopadlo úplně jinak, ráno jsme vstali, měli v motelu snídani - ta tentokrát nic moc, ale najedli jsme se a vyrazili na cestu. Počasí vypadalo idylicky - měli jsme to 4 hod do našeho cíle.
Cestou po této krásné tzv "scenic byway" jsme projížděli městem Leadville - nejvýše položené město v USA (3094m.n.n) Hned při příjezdu mě zaujala tato úžasná půjčovna lyží.
Město se nám moc líbilo.
Pokračovali jsme dále a ouvej, počasí se začalo dle předpovědi měit.
Nakonec nás cesta zavedla na Monarch pass ( 3448m.n.m.), kudy prochází kontinentální rozhraní a kde byla přesná nula resp 32F a široko dalek jen samé mraky.
Cestou dolů se začalo trochu vyjasňovat a tak jsem doufala ve změnu počasí. Nicméně pořád pršelo a když jsme před druhou dorazili do národního parku Black Canyon of the Gunnison, dozvěděla jsem se, že lépe už nebude. Ale vidět bylo a tak jsme se autem vydali na okružní cestu s tím, že si nějakou tu túru tady uděláme.
Sotva jsme ale udělali pár fotek a pak si dali konečně oběd autě, tak nás obklopila taková mlha, že nebylo vidět na krok a tak jsme čekali a čekali a nakonec to otočili zpět do VC, které je o dost níže, trošku se rozjasnilo, ale pořád pršelo a tak jsme jen vyběhli z auta udělat pár fotek a aspoň něco z té krásy vidět.
Po cestě jsem ještě stihla nafotit pár kytiček - ty byly nádherné v tom dešti - všude to krásně vonělo a řeka dole v kaňonu pěkně hučela.
Ve VC nás čekalo rozhodnutí - co dál? Měli jsme tu spát v kempu a užít si tu krásné odpoledne, ale tady nebylo teď co dělat a ubytování v hotelu o 3hod dále bylo zamluveno až na další den, nakonec mi rangerka pomohla - zavolala jsem do hotelu zda můžeme vyměnit pokoj ze zítra na dnešek - tam my to zamítli ale prý mají volno takže můžeme dorazit ale musíme zaplatit za obě noci. Tak jsem se s nimi rozloučila, protože to jsme nechtěli, tak jsme řešili dál, ale nakonec jsme si řekli, že lépe jet za deště další 3hodiny a věřit v lepší zítřky než tratit čas poblíž kaňonu v jiném motelu a nevidět stejně nic, takže znova telefonát do motelu, že tedy přijedeme a zůstaneme 2 noci.
Cesta i přes nepřízeň počasí byla nádherná.
Takže dnešní den jsme vlastně proseděli celý v autě a vy si říkáte co chudáci holky, tak tady je malá ukázka jak to zvládá Neli.
Naprosto v pohodě:-) Emička to samé. Dnes jsem viděli snad tisíce koní a krav - colorado je pro ranche jak dělané, takže bylo i pro holky na co koukat.
V sedm večer jsme konečně dorazili do motelu a díky mým úžasným komunikačním schopnostem a mé známé ukecanosti se mi podařilo obměkčit 3 stávající pracovníky motelu včetně manažerky a podařilo se mi je ukecat, že tu nemusíme setrvat 2 noci, ale jen tu dnešní a operativně jsem změnila trasu, protože máme den k dobru, takže najedeme asi o pár set mil něco navíc. Každopádně zítra snad už budeme spát v kempu (to už bude Arizona a tam je výrazně tepleji a žádné čtyřtisícovky okolo) a máme se zase na co těšit, program jako vždy nabitý.
14. DEN ST 6.5.
Vstáváme cca kolem 7hod, pak klasika snídaně, koupání, balení a kolem 9hod jsme ve VC v národním parku MESA VERDE. Je to park, kde jsou dochovány pravděpodobně největší skalní obydlí pueblanských předků. Parkem vede asi 20mil dlouhá trasa - my jsme ji celou projeli a naší první zastávkou byl Spruce Tree House - jediný komplex kam lze jít bez průvodce a člověk nemusí zdolávat několik žebříků. Je t ve výšce přes 2100 m.n.m. a měli jsme cca 11C.
Dále jsme se vydali po Mesa TOP loop - cca 10km okruh - s výhledy na spoustu dalších atrakcí a taky kytiček.
Další vyhlídka na Square Tower House.
Ale asi nejznámější obydlí je tzv Cliff Palace - a je to opravdu palác - člověk se vůbec diví jak tam mohli takhle žít.
Tento park byla naše poslední zastávka v Coloradu. Pak jsme si zajeli na celkem unikátní místo - jako je pro evropany znám nultý poledník v Greenwich v Londýně, američani zase mají Four Corners, místo kde se potkávají hranice 4 států (nikde jinde v USA to není) - Colorado, New Mexico, Utah a Arizona. Na fotce jsme každý v jiném státě:-)
A pak už jsme se vydali na chvíli do Utahu do MONUMENT VALLEY. Cestou tam tento jsme viděli tento krásný mexický kloubouk, neboli Mexican Hat.
A konečně katalogové foto našeho "domova"
Ještě klasika z Forresta Gumpa.
A rodinné foto.
Monument Valley v samém srdci Navažského národa nás s Pavlem tak okouzlilo, že jsme se rozhodli podívat se na ně po 6 letech znovu - zvládli jsme to přesně o 6 let a 5 dní později.
Tady je škoda slov, je to prostě nádhera. V šest večer už byl ale čas posunout se dál na jih. Cestou jsme netušili zda budeme ve stanu moknout nebo ne. Honilo se to všelijak.
Nakonec jsme viděli i parádní duhu.
A v 8 večer máme i kde spát a poslední karimatka je připravena. Spíme přímo v národním monumentu Canyon De Chelly.
